František Palacký
František Palacký
14.6. 1798 – 26.5.1876
Nejvýznamnější český historik, zakladatel novodobého českého dějepisectví; vůdčí politická osobnost epochy národního obrození, ,,otec národa“
Narodil se v Hodslavicích u Nového Jičína v evangelické luteránské rodině. Jeho otec byl učitelem a místním kazatelem. František po německé škole v Kunvaldu studoval na evangelických školách v Třenčíně a Bratislavě. Zajímal se o filozofii, literaturu, politiku, psal básně a v různé míře ovládl 11 jazyků. Již během studií působil jako vychovatel a učil ve šlechtických rodinách.
11. dubna 1823 poprvé přijíždí do Prahy a okamžitě navazuje styky s Jungmannem a dalšími vlastenci. Jeho cíl byl studovat národní dějiny. Pod vedením Dobrovského se učí odborně pracovat s historickými prameny a na jeho doporučení se stává osobním archivářem hraběcí rodiny Šternberků. Pracoval i v archivech v zahraničí a díky tomu se mu prohlubovali další znalosti českých dějin. Kvůli odbornosti se záhy stal druhou nejvýznamnější osobností národního obrození vedle Jungmanna. Stal se šéfredaktorem jednoho časopisu. V roce 1831 založil spolu s Jungmannem Matici českou, nakladatelství českých odborných knih. Ve stejném roce byl i pověřen, aby vypracoval souhrnné dějiny naší země. První verze byla napsána v němčině pod názvem Geschichte von Böhnem, vyšla v letech 1836 a získla Palackému mezinárodní uznání. Druhá verze byla česká a rozsáhlejší. František pořídil na 500opisů nejdůležitějších dokumentů, výsledkem byly Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě, zachycují historii naší země od příchodu Slovanů až do roku 1526. Jako první také věnoval pozornost době husitské.
Palacký se také dostal do politiky, když označil rakouskou monarchii za nezbytnou hráz proti velkoněmeké rozpínavosti. 1848 byl zvolen předsedou Slovanského sjezdu v Praze. Kveřejné práci se Palacký vrátil až v roce 1861. I když se v roce 1872 definitivně stáhl do ústraní, zůstal až do své smrti nejuznávanější politickou autoritou českého národa.